Příběh pro malé i velké

Na kraji vesnice blízko lesa stál starý mlýn, v němž žil mládenec Matěj se svými rodiči. Chlapec odmalička neúnavně a s radostí pomáhal při všech mlynářských pracích, a tak nebylo divu, že si vysloužil přezdívku Malý mlynář. Jemu to však vůbec nevadilo. Vždyť tato práce přinášela užitek všem vesničanům, kteří díky pečlivě zpracovanému obilí mohli mít na stole svůj každodenní chléb. Ani mlynářova rodina netrpěla nikdy hladem, neboť kdo poctivě pracoval a nezištně pomáhal druhým, tomu osud nadělil dostatek všeho, co je pro život dobré a nezbytné.
Jak to v životě bývá, každý chlapec jednou vyroste a stane se mladým mužem, který zatouží postavit se na vlastní nohy. A to navzdory tomu, že se v rodičovském domě cítí bezpečně. Je to celkem přirozené, protože bez dostatku vlastních zkušeností a prožití by se nikdy nestal pravým mužem, pravým manželem či otcem. Podobal by se skleníkové rostlině, kterou i ten nejslabší závan větru může zlomit, ač se navenek zdá být krásná a pevná.
Také Matěj si uvědomoval, že se musí stát pravým mužem. Rozhodl se proto opustit dům svých rodičů, přenechat práci mladšímu bratrovi a vydat se do světa najít si své místo. O tom, jak je svět velký, neměl ani potuchy – myslel si, že ho snad za sedm dní celý obejde. Díky této nevědomosti se na cestu o to více těšil.
Nadešel den odchodu. S batůžkem jídla přehozeným zlehka přes rameno loučil se mladík se sourozenci, matkou i otcem vroucími slovy díků za všechno příjemné i těžké, co spolu prožili. Jeho matka, pouštějíc svého milovaného syna do neznámých končin, chvěla se úzkostí. Vždyť co mu nedokázala dát do vínku do této chvíle, nedá mu už nikdy, a on půjde svou cestou vstříc nástrahám světa. Co by dala alespoň za jeden den, který by s ním ještě mohla strávit! Jistě by dokázala projevit ty nejvroucnější city lásky a poučit ho o všem, co potřebuje pro život v bezpečí.
„Synu, už tě nemohu dál chránit a opatrovat. Vidím, že je toho ještě nesmírně mnoho, co potřebuješ znát. Nikdy však, prosím, nezapomeň, že na své pouti můžeš přijít o všechno, jen ne o čistotu své duše. Tu si hleď zachovat ze všech sil jako nejvzácnější drahokam, jako klenot, který do tvého srdce vložil sám Stvořitel. Jednou mu ho nezkalený budeš muset odevzdat – a jen z čistých rukou ho od tebe přijme!
Nezapomeň, ať se bude dít cokoli, ten drahokam ti bude i v nejhlubších tmách zářit a osvětlovat cestu. Bude ti klíčem ke všem zamčeným branám.“
Po matčiných slovech zvedl otec pravici a beze slova udělal znamení kříže Matějovi na čelo. Mužně, ale s citem poklepal syna po rameni a s úsměvem řekl: „Láska bude tvou jedinou ochranou, Matěji. Jinou nehledej … A nyní jdi svou cestou.“
Štíhlá Matějova postava vykročila kamsi do neznáma, až nakonec zmizela za dalekým horizontem. Mlynářka ještě dlouho stála před domem s tichou modlitbou na rtech. Muž se mezitím vrátil k práci, k novým povinnostem a potřebám rodiny.
Uběhly dny, týdny a měsíce. Matěj, který očekával, že se co nejdříve natrvalo usadí, začínal být mrzutý, neboť cesta nebyla vůbec taková, jak si ji představoval. Jednou byla velmi strmá, jindy rozbahněná nebo zas velmi prašná. Každý kus půdy měl svého majitele a on si nemohl vybrat vysněné místo, kde by se usadil. Spával bez přístřešku pod širým nebem a za deštivého počasí vždy do poslední nitky promokl.
Jeho mrzutost stále rostla, až přerostla do skrytého hněvu a reptání na nevstřícný osud. Vůbec si to však neuvědomoval. Byl sám a neměl okolo sebe nikoho, kdo by ho upozornil na nesprávnost jeho postojů.
S pocitem mrzutosti se nechtě dopustil i mnoha nepěkných skutků. Záviděl druhým jejich obydlí, vzájemnou lásku a jiné krásné hodnoty, po kterých sám toužil. Rozséval kolem nepokoj a nespokojenost. Jeho tvář už nebyla milá a vlídná jako kdysi, začínala se podobat šedivému mraku, ze kterého srší blesky a padá déšť.
Tehdy mu přišla do cesty pomoc. Zjevil se před ním malý lesní skřítek a řekl mu něco velmi důležitého: „Matěji! Často tě pozoruji na tvé pouti a vidím, že stále více podléháš ošklivým myšlenkám. Jsi nespokojen s cestou, kterou sis ale ty sám svobodně zvolil. Pamatuj, že vždy, když se na někoho hněváš, nebo i jen ve zlém na něho pomyslíš, přibude ve tvém batůžku jeden kámen. Ten potom budeš muset nést na zádech. Proto dávej pozor, aby ses neunavil a svou cestu za štěstím neskončil předčasně. Jen to jsem ti chtěl říci. Jdi a konej podle toho…“
Potom jako by se moudrý skřítek znenadání ztratil do země. Matěj jeho slovům příliš nevěřil – vždyť jak záhadně zmizel, podobal se spíš bytosti z pohádky než skutečnému človíčku, kterému by se dalo věřit. Přesto byl od té chvíle o něco opatrnější. Nepochopil však, že se má stát lepším člověkem. Pouze když vytvořil nějakou zlou myšlenku, potěžkával svůj batoh, o kolik je těžší.
Nic však nezpozoroval, a tak si myslel, že mužíček neměl pravdu. Neuvědomil si, že rostoucí tíhu svého batohu nevnímá proto, že do něj pokaždé přibude jen nepatrná váha jednoho maličkého kamene.
Po několika měsících byla jeho chůze stále těžší a těžší. Také jeho dech byl namáhavější, neboť jeho hněv vůči okolí narůstal, a tak byl jeho batoh stále těžší pod váhou přibývajících kamenů.
Ani tehdy si ale Matěj neuvědomil, nebo spíš nepřiznal, že to spočívá v jeho zvětšujícím se břemeni, jež nese na svých bedrech. Začínal si dokonce myslet, že je znaven tím, že stárne, nebo kvůli vyčerpávajícímu horkému letnímu počasí…
Každou chvíli se na své cestě zastavoval, aby si oddychl a načerpal novou sílu. Potom znovu vstal, aby vzápětí opět těžce oddychoval, a tak to šlo stále dokola.
Ani si nevšiml, že nyní už častěji sedí a oddychuje, než kráčí po cestě za svým štěstím. A když po chvíli odpočinku zvedal ze země opět svůj batoh, aby mohl pokračovat dále, cítil se být velmi obětavým člověkem, podstupujícím utrpení, jaké druzí neznají.
Matěje, který žil takto uzavřen ve svém vlastním vnitřním světě, čekalo jednoho rána trpké zklamání. Když chtěl jít dále, batoh, který musel nést na zádech, nedokázal již zvednout ze země. Ležel jako přilepený, protože byl přeplněn tisíci drobnými kamínky.
Tehdy pocítil v duši velkou bezmoc. Tak velkou a hroznou, že se zoufalstvím rozplakal. Plakal jako malé dítě, které se poranilo, neboť neposlechlo rady svých rodičů. Jeho vůle byla ještě dost silná, avšak břemeno bylo příliš těžké.
Přešly další týdny a měsíce, a on stále seděl připoután k batohu, který si sám naplnil. Už nemohl dál a ani nechtěl plakat, vždyť tím se mu batoh neodlehčí. Bezmocně a odevzdaně seděl na zemi a zasněným pohledem sledoval ptáky, jak si svobodně a volně létají pod bělavou nebeskou klenbou. Zatoužil mít křídla, aby mohl vzlétnout; aby mohl odložit svůj batoh plný kamení. Když však pohlédl vedle sebe, viděl ho tam ležet nepohnutě jako dosud.
V největší nouzi, když už hrozilo, že na místě nakonec zesne smutkem a vyčerpáním, stalo se něco nečekaného. Matěj si uvědomil, že si ve všem nevystačí sám, že se musí nechat poučit moudrostí jiných. A tak pokorným, ale silným hlasem volal o pomoc.
Nevěděl, jakou pomoc by měl přivolat, ale v tom jako mávnutím kouzelného proutku objevil se před ním opět malý skřítek. Tentýž, co ho varoval před zlými myšlenkami na začátku putování.
S vědoucím úsměvem se ho zeptal: „Tak co, pochopil jsi, proč už nemůžeš dál? Chceš pokračovat v reptání a hněvu a naplnit svůj batůžek kamením až k prasknutí? Ještě se můžeš svobodně rozhodnout. Pokud se rozhodneš správně, můžeš být uvolněn a osvobozen.“
Matěj upřeně hleděl na malého tvora a s blaženým pocitem naděje mu řekl:
„Měl jsi pravdu, dobrý mužíčku. Udělal jsem velkou chybu, že jsem neposlechl tvé rady. Nyní bych to rád napravil, protože už vím, co je příčinou mé zátěže. Vezmu nůž, rozřežu batoh a všechny kameny rozházím po okolí. Až budu lehký jako dříve, pak napravím všechno zlé, co jsem vykonal.“
Nestačil však ani dokončit svoji úvahu, když mu skřítek skočil do řeči: „Takto, Matěji, svobodu nikdy nezískáš a ani své chyby nenapravíš! Kdo kameny rozhází, ten si je také sám posbírá. A takový nepořádek by tě mohl zdržet na tvé cestě celé roky či desetiletí. Pokud se chceš skutečně osvobodit a vše napravit, změň své srdce! To ono je příčinou tvé zátěže. Musíš být spravedlivý, laskavý a přející. Až když bude tvá duše čistá, stane se zázrak.“
Skřítek náhle zmizel a Matěj, přemýšlející nad jeho slovy, nemohl přijít na to, jak dosáhnout změny svého srdce.
Ve chvíli nejhlubšího zamyšlení, jakého byl schopen, vzpomněl si najednou na krásná slova rozloučení, se kterými ho laskaví rodiče vyprovázeli na cestu. Síla těchto slov vlévala se mu do srdce a on ji toužebně vstřebával tak, jak po dlouhých vedrech saje suchá zem kapky deště. Zapomněl na všechno, co jej tížilo. Pochopil, že jen čistá duše a srdce naplněné láskou jsou tím nejkrásnějším, co může na své cestě získat a co mu může skutečně pomoci.
Z Matěje se stal od té chvíle zcela jiný člověk. Zapomněl na závist i hněv a ve všech těžkostech, které ho ještě potkaly, začal nyní spatřovat příležitost, jak se cvičit ve vytrvalosti a ryzosti srdce.
Kamínky v batohu se začaly jeden po druhém měnit ve třpytivé drahokamy, které přestávaly být přítěží. A tak jako se moudrý člověk dělí o své zkušenosti a vše, co prožil, tak je Matěj postupně rozdával každému, koho na své cestě potkal.
Tak se mu nakonec podařilo osvobodit od tíhy vlastních chyb, aby mohl šťastně kráčet dále svou cestou.
Dokážeme se na chvilku zastavit na naší životní cestě, abychom zjistili, zda také my neneseme na svých ramenou zbytečná závaží? Ten náklad drobných kamínků, který nenápadně roste a těžkne díky našim nelaskavým myšlenkám a skutkům?
Dokážeme-li to zjistit a budeme-li k sobě upřímní, pak zajisté i my dosáhneme toho, po čem tolik toužíme.